K ZAMYŠLENÍ - Povídka Jima Willise
K ZAMYŠLENÍ
Jak jsi jen mohl?
Když jsem byla štěňátko, bavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala svými šaškárnami. Nazýval jsi mě svým dítětem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem zlobila, zahrozil jsi mi prstem a ptal ses: "Jak jsi jen mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil mne na záda a poškrábal na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale nakonec jsme to spolu zvládli. Pamatuji si ty noci, jsem k tobě byla přitulená v posteli, naslouchala tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (dostávala jsem jenom kornoutek, protože jsi tvrdil, že zmrzlina psům nedělá dobře) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na konci dne na tvůj příchod domů.
Postupně jsi začal trávit víc času v práci a budováním své kariéry a více času jsi věnoval i hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není "pejskař", ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já jsem s tebou sdílela tvé nadšení. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a chtěla jsem se o ně starat stejně jako vy. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit, a tak jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky".
Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a vytahovali se s její pomocí na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Tohle všechno jsem milovala a hlavně jejich dotyky - protože tvůj dotyk byl teď vzácný - a kdyby bylo třeba, bránila bych je s nasazením vlastního života.
Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a společně jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Byly časy, kdy jsi na otázku, zda máš psa, vytáhl z peněženky mou fotku a nadšeně jsi o mně vyprávěl. V posledních letech už jen odpovíš "ano" a rychle změníš téma hovoru. Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a mračíš se na jakékoliv výdaje se mnou spojené.
Máš teď velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není povolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji „rodinu“, ale byly doby, kdy jsem já byla tvá jediná rodina.
Byla jsem nadšená z vyjížďky autem, dokud jsme nedorazili ke zvířecímu útulku. Ve vzduchy bylo cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a řekl: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali ti útrpný pohled. Znali reálnost umístění psa nebo kočky ve středním věku, i když s "papíry".
Musel jsi vyprostit z mého obojku prsty svého syna, křičícího "Tati, ne! Prosím, ať mi neberou mého psa!" A já jsem o něj měla strach a bála jsem se, jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k životu. Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile odmítl odnést si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín, a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neučinil jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a řekly: "Jak jen mohl?"
Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale už před mnoha dny mi přestalo chutnat. Nejdřív jsem pokaždé vyskočila a pospíchala ke vchodu svého kotce, když někdo procházel kolem, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen... a nebo jsem aspoň doufala, že to bude někdo, kdo o mne má zájem, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že v získání přízně nemůžu soupeřit s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Úžasně tiché místnosti. Zvedla mne na stůl, poškrábala za uchem a řekla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se do toho i pocit úlevy. Dny „zajatce lásky“ končí... Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží; poznala jsem to stejně, jako jsem dřív poznala každou tvou náladu.
Jemně mi oholila přední nohu a po tváři jí stekla slza. Oblízla jsem její ruku stejně, jako jsem byla před mnohými roky zvyklá utěšovat tebe. Odborně mi vsunula jehlu do žíly. Ucítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla. Ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamumlala: "Jak jsi jen mohl?"
Možná proto, že rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce - zajistit, že odejdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat a kde se nebudu muset bránit. Místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. Posledním zbytkem energie jsem se jí snažila zavrtěním ocasu říct, že moje "Jak jsi jenom mohl?" nebylo myšleno na ni. Bylo určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet navěky a čekat.
Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Poznámka autora: Pokud vám článek „Jak jsi jen mohl“ vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.
Děkuji, Jim Willis
